Osudy obětí šoa na Plzeňsku

Löbner Egon (24.02.1924 - 30.12.1989)

Rodiny:

Löbnerovi

Dokumenty:

Egonovy nedokončené paměti (Egon Löbner) Špeditér chleba v Terezíně (Egon Löbner) Terezin's Bread Teller (Egon Löbner)

Fotografie:

Bratři Egon a Vilém Löbnerovi Egon Löbner se svou manželkou Soňou Egon Löbner se svým strýcem Walterem Josefína Löbnerová se syny Egonem a Vilémem Malý Egon Löbner Osvobození tábora Flossenbürg Rodina Löbnerových Vila ve Schwarzově ulici v Plzni
  1. Plzeň
  2. Databáze
  3. Lidé
  4. Osoby

Jméno:

Egon Löbner

Narození:

24.02.1924, Plzeň

Úmrtí:

30.12.1989, Palo Alto, Kalifornie

Rodiče:

Löbnerová Josefina (23.11.1897 - 19.10.1944) ,
Löbner Emil (26.04.1897 - 28.09.1944)

Egon se narodil 24. února 1924 Emilovi (nar. 26. 4. 1897 v Heřmanově Huťi u Stříbra ) a Josefíně Kláře (roz. Köserové, 23. 11. 1897) Löbnerovým. Rodiče byli oddáni v květnu 1923. Druhý syn Vilém se narodil o dva roky později (13. 3. 1926) než Egon. Bydleli v domě U Červeného srdce na dnešním náměstí Republiky v Plzni a později si nechali postavit vilu ve Schwarzově ulici (č. p. 50). Otec byl obchodník s exotickými potravinami a jinými vzácnostmi (firma se jmenovala podle původního vlastníka R. E. Erbena), mimo to obstarával na dvě stě čerpacích stanic v západních Čechách a byl členem židovské obce a místní sionistické organizace. Děti vyrůstaly v bilingvním prostředí - po roce se u nich střídala česky a německy mluvící chůva.

Na počátku školního roku 1934/35 nastoupil Egon do primy II. státní čsl. reálky v Plzni, kde po dobu následujících čtyř let studoval s vynikajícím prospěchem. Vedl skupinu skautů junáckého oddílu Stopa a snil o práci diplomata. V roce 1938 školu na otcovo přání opustil a začal studovat praktičtější strojírenský obor na odborné škole.

  • "Byl otevřený a veselý, dovedl se zasmát. Rád přednášel - vždy s takovou vervou! Jednou ho pan profesor Devetter vyvolal, aby přednesl báseň Bouře. Egon držel knížku, a jak říkal: 'Ať člunek jeho jak liška běží po těžkých vlnách tam...', naznačil rukou pohyb lodi. Dovedete si představit, jak jsme všichni leželi smíchy na lavici."
    (pí Jarmila Bartůňková-Kreysová, spolužačka)
  • "Löbner byl ctižádostivý chlapec. Pamatuji si, jak jsem si jednou zapomněla úlohu z matematiky a dopisovala jsem si ji o přestávce na záchodě, byla tam taková truhla. On číhal přede dveřmi a potom na mě šel žalovat. Chtěl mít zkrátka samé jednotky."
    (pí Bohumila Wildmannová-Červenková, spolužačka)
  • "To byl šikovný kluk, šikovný! Zachránil mě z němčiny, seděli jsme spolu v lavici. Uměl perfektně německy a potom taky - jak se to jmenuje? Hebrejsky! Předčítal mi z hebrejských knih a ovládal rovněž francouzštinu."
    (bývalý spolužák, pan Karel Kabát)

V roce 1940 bylo židům znemožněno pokračovat ve studiu na středních školách. Egon se nadále scházel se svými přáteli – nejčastěji v Křižíkových sadech. Na podzim nastoupil v továrně na letecké součástky, ale byl propuštěn, když vyšlo najevo, že je žid. Nastoupil jako kreslíř v elektrotechnické firmě. Rodina Löbnerových se přestěhovala do Kollárovy 18, z jejich domu se později stal důstojnický klub Luftwafe.

18. ledna 1942 byli Egon, Josefína a Emil Löbnerovi odvezeni do Terezína. Egon zde pracoval v technickém oddělení, kde pomáhal s výkresy vodovodního systému v ghettu. Bydlel na pokoji číslo 127 (L218 Jugendheim). Studoval na "podzemní univerzitě", hrál divadlo, byl členem sionistického hnutí Hechaluc a pomáhal v nemocnici (v rámci organizace Yad Tomekhet, ve které působil také Fredy Hirsch, se podílel na péči o staré a opuštěné). Otec získal díky známosti s členem židovské samosprávy místo u tzv. špedice - přebíral chleba dovážený z pekárny v nedalekých Bohušovicích a předával jej dále do skladů v Terezíně.

28. 9. 1944 byli Egon a jeho otec deportováni na východ, transport Ek s 2 499 osobami dorazil do Osvětimi o den později. Při vstupní selekci bylo do tábora (Durchgangslager BIIc) vybráno asi 20% práceschopných mužů a žen. Ostatních 80%, přibližně 2000 osob, mezi nimi i Egonův otec, Emil Löbner, bylo usmrceno v plynových komorách v Březince. Z transportu se konce války dožilo 371 lidí.

Poté, co se Egon krátce po svém příjezdu do Osvětimi setkal v pobočném pracovním táboře Janina se svým strýcem Walterem, absolvovali společně tzv. pochod smrti až do Gross-Rosenu, kde byli každý zařazen na jinou práci, 14. února 1945 byl Egon převezen do bavorského Flossenbürgu. Díky svému strojnickému vzdělání zde mohl pracovat jako kontrolor v továrnách firmy Messerschmidt. V květnu 1945 byl tábor osvobozen armádou generála Pattona.

Po návratu do Plzně si Egon nejprve dokončil střední školu a v prosinci 1945 odešel do zahraničí.

V roce 1950 se Egon oženil se Soňou Sajovicovou, rovněž přeživší, se kterou měli tři děti - Garyho (1953), Bena (1955) a Mindy (1964). Natrvalo se usadili ve Spojených státech, kde v r. 1952 získali státní občanství. Egon si postupně splnil svůj sen o diplomacii, ba co víc, stal se uznávaným vědcem v oblasti optoelektroniky. Většinu svého profesionálního života spojil s firmou Hewlett-Packard.

Egonovi synové Gary a Ben žijí se svými rodinami v Palo Alto v Kalifornii a vedou firmy zabývající se informačními technologiemi. Mindy Löbnerová je lékařka a se svými dvěma syny Alexem a Joshuou bydlí v Minnesotě.

Egon Löbner po celý život svědčil o své zkušenosti s holocaustem. Krátce po válce se v Německu účastnil procesu s příslušníkem SS, strážcem osvětimského satelitního tábora Janina. Prováděl vlastní pátrání, v němž si kladl otázku, proč spojenecká vojska nebombardovala Osvětim.

30. prosince 1989, několik hodin před svou smrtí, stihl Egon napsat dopis Václavu Havlovi, novému prezidentu svobodného Československa.

Zdroj

Projekt Spolužáci