Autor: Egon Löbner
Vytvořeno:
Zdroj: archiv rodiny Loebnerových
18. ledna 1942 byl transportován do ghetta Terezín Emilek L. Byl sedmitisícím sedmistým sedmdesátým prvním židem z Protektorátu Čechy a Morava, který byl uvězněn v prostoru 3?4 čtvereční míle, obklíčen zdmi města, které se stalo 24. 11. 1941 židovským ghettem.
V době příjezdu bylo Emilkovi 44 let. Doprovázela ho manželka, s níž žil už osmnáct let, a sedmnáctiletý syn. Každý z nich si s sebou přinesl povolených 50 kilo majetku, většinou jídla. Zbytek nechali doma v Plzni. Každý kousek nábytku, oblečení, kuchyňského náčiní, osobní drobnůstky a tretky, nářadí a nástroje, akcie, životní pojistky a bankovní konta, to vše muselo být vyjmenováno na formulářích, které odevzdávali při příjezdu do Střeleckého klubu, který byl shromaždištěm plzeňských židů určených k deportaci. Pod ostřížím zrakem úředníka byl všechen jmenovaný majetek přepsán na úřad SS, který financoval zničení evropského židovstva. Emilek, prominentní a vážený obchodník, byl předvídavější než většina ostatních. Movitý majetek své rodiny neodevzdal, ale spálil a všechna sériová čísla uložil ke svému nežidovskému právníkovi. Úřady SS se o tom nikdy nedozvěděly. V době, kdy židé už dlouho postrádali bílý chleba, maso, vejce , mléčné výrobky, drůbež a příděly uhlí, Emilek prodal svoje auto českému řezníkovi a jeho žena prodala své piano obchodníkovi s uhlím. Tyto obchody pod rukou jim zajistily maso a palivo na mnoho měsíců. Vtipkovali o tom, že ?snědli auto a topili pianem?. Toho dne, kdy Emilek navždy opouštěl svůj domov, ukázal svůj vzdor tím, že nočník plný moči umístil doprostřed obývacího pokoje, pečlivě byt zamkl a o hodinu později odevzdal klíče esesáckému úředníkovi ve Střeleckém klubu.
Při příjezdu do Terezína byli muži odděleni od žen a dětí a ubytováni v oddělených kasárnách. Některé rodiny se znovu sešly pohromadě až při transportu na východ.
Pár týdnů po příjezdu do Terezína bylo z domova přivezené jídlo snědeno a v lidech se usídlil neodbytný a trýznivý hlad. Některé to dohnalo ke krádežím. Mnoho žen všeho věku se ze zoufalství uchýlilo k prostituci s muži, kteří měli pracovní povinnosti v ženských kasárnách. Společné soužití bylo zakázáno a trestáno a touhu po tělesné lásce zvyšoval i strach a nejistota.
Objevovaly se tahanice o vlivná místa a pozice ? ty mohly ochránit některé jednotlivce a jejich rodiny před dalšími deportacemi na východ nebo jim poskytly možnosti, jak získat přilepšení k hladové dietě. Boj o přežití měl mnoho podob. Například práce v kuchyních a pekárnách poskytovala další jídlo, které bylo možno získat bez překročení pravidel. Slovo "krádež" bylo používáno jedině tehdy, když se vězni navzájem připravovali o svoje nuzné majetky. To se stávalo velmi zřídka. Další typy nelegálního přivlastňování se nazývaly schleusse ? ?šlojzka?. Tento výraz byl odvozený z německého označení místa, kde byly prohledávány a okrádány příchozí transporty. Tomuto místu se říkalo "schleusse", což byla metafora pro přechod od svobodného k vězeňskému životu. Šlojzování v kuchyních nebo pekárnách připravovaly ostatní vězně o jejich plnohodnotný podíl. Šlo o zoufalou snahu zahnat hlad a prodloužit si život na úkor neprivilegované většiny.
Byl ještě druhý způsob šlojzování, který spoluvězňům neškodil, protože je nepřipravoval o jejich příděly, a tím bylo okrádání SS. Jednalo se o velmi nebezpečnou činnost a přistiženým hrozily přísné tresty. Ten, kdo dokázal obelstít české četníky i stráže SS, byl považován za hrdinu Takto se šlojzovala rajčata nebo brambory ze zahrad, které zásobovaly zeleninou a ovocem kuchyni SS.
Nejžádanější byly takové práce, které poskytovaly ochranu před zahrnutím do transportů na východ. Chráněni byli do určité míry například tesaři, strojníci a také všichni ti, kdo se nějakým způsobem podíleli na práci Židovské rady starších. Její pravomoci byly minimální, fungovala v přísné podřízenosti velitelství SS, ale i přesto mohlo mnoho vysokých představitelů rady de facto rozhodovat o životě a smrti ostatních.
Při Emilkovi stálo štěstí - zajistil si velmi zvláštní práci. Jeden ze starších, pan Sliesser, ho ustanovil terezínským sčítačem chleba . Část chleba pro Terezín se dovážela z nedalekých Bohušovic, někdo velmi důvěryhodný musel být zodpovědný za převzetí a potvrzení těchto dodávek. Jen několik dní po příjezdu do Terezína začal tuhle práci dělat Emilek. Práce sčítače chleba sestávala z počítání každého bochníku, který byl vyložen z náklaďáku a který převzali skladníci v šesti skladech po celém Terezíně. Emilek podepisoval příjmové doklady řidiči, chleba přepočítal, předal jej skladníkům a dostal od nich potvrzení.
Emilek, který byl malé postavy (měřil méně než 165 cm), to měl těžké, když musel šplhat na náklaďák. Jako žid se žlutou Davidovou hvězdou na kabátě neměl povoleno jet v kabině, tam mohl sedět jen český četník. Emilek nemohl opustit své místo ani na chvilku. Byl plně zodpovědný za správnou dodávku většiny chleba pro ghetto. Jeho život závisel na správných počtech.
Proč měl Emilek takové štěstí, že sehnal tak prominentní práci? Prvních 1300 mužů, kteří připravovali ghetto, byli dobrovolníci. Mnozí z nich byli vedoucími představiteli pražské sionistické organizace. Také pan Gora Schliesser, který se stal Starším židovské samosprávy, k nim patřil. Emilek se angažoval ve vedení plzeňských sionistů a pan Schliesser ho znal velmi dobře jako přesvědčeného funkcionáře a důvěryhodného obchodníka.
Chléb byl terezínské zlato. Byl nejen pokrmem, ale také prostředkem směny. Za bochník chleba se dalo koupit téměř vše. Spolu s nelegálními cigaretami byl měnovým standardem v ghettu. Každý třetí den obyvatelé obdrželi příděly chleba. Pracující dostali půl bochníku, nepracující třetinu a staří lidé čtvrtku. Emilkova práce se podobala práci pokladníka v bance a náklaďáky dopravující chleba byly přísně střeženy. Během vykládání bylo Emilkovou povinností počítat každý kus nahlas. Počítal česky, tak, aby ho čeští četníci mohli sledovat a kontrolovat celkovou sumu, když bylo vykládání dokončeno.
Po několika týdnech si Emilek vypracoval úspěšný systém, díky němuž opravdový počet přivezených chlebů rozšířil přibližně o šest kousků proti oficiálnímu počtu, který měl být do ghetta dodán z české pekárny. Když náklaďák přijel, řidič potichu zašeptal do Emilkova pravého ucha (Emilek byl na levé hluchý) počet chlebů navíc. Emilek pak pečlivě sledoval četníka. Když si myslel, že četník nedává pozor na monotónní mumlání dlouhého sčítání, udělal schválně chybu. Zopakoval stejné číslo dvakrát, nebo dokonce třikrát: 43, 44, 45, 46, 46, 47, 48, 49, 49, 50 atd., dokud mu řidič nepředal všechny chleby navíc.Tak se chleby, které se nesměly započítat, dostaly do skladů. Tento chleba navíc, který vynalézavý sčítač ?připočítal? do Terezína, byl rozdělen mezi skladníky a Emilek obvykle během polední přestávky přicházel, aby posbíral podíl.
Nejpozoruhodnější částí této historie je, že Emilek nepoužíval tento zdroj bohatství k osobnímu prospěchu. Přirozeně že nenechal hladovět ženu a syna, ale největší část té nečekané nadílky se rozdávala zadarmo a nezávazně přátelům v nouzi i cizím lidem. Emilek se stal ?sociální službou jednoho muže? a držel dlouhou dobu při životě víc než dvanáct lidí. Jeden z Emilkových ?klientů? ,který dostával pravidelný přísun chleba, byl jeho osmdesátiletý středoškolský profesor Vlastimil Kraus. Po válce se Kraus, rabín, který se vzdal svého místa v synagoze, aby se stal učitelem, vrátil do Plzně a zde zemřel jako svobodný člověk o pár měsíců později. Řekl mi, že to, co ho kromě Emilkova chleba drželo při životě, byla silná touha přežít Hitlera. Emilek ?adoptoval? mladou matku z Berlína a nosil jí mléko pro její nemocné dítě, které leželo v podkroví na trošce slámy. A bylo mnoho dalších, kteří dostávali chléb po měsíce a léta. Znal je jenom Emilek. Někteří možná přežili, ale jsem si jist, že většina ne. Ani Emilek.
Vlak, který vezl 2400 lidí (transport Ek), opustil Terezín 28. září 1944. V jednom z dobytčáků jel Emilek a jeho syn. Cílem byla Osvětim. Den před odjezdem byl Jom Kipur a Emilek se postil celý den, přestože věděl, že musí podstoupit nesnáze dlouhé a nepříjemné cesty. V tom dobytčáku si Emilek dobrovolně sedl přímo ke kýblu s exkrementy. Jak vlak projížděl zatáčkami, cákal obsah kyblíku na Emilka. Po několika dnech vlak dojel do Osvětimi. Emilek, kterému bylo jen 47, vypadal nemocný, vyčerpaný a zestárlý. Když se muži sešikovali do řad po pěti, spatřili děsivou surrealistickou scénu: vězni odění v pruhovaných pyžamech vykládali zavazadla z vlaku. Jejich pohyby byly spíš kočičí, nežli lidské. Připomínali tygra z Kiplingových příběhů. Nedaleko stála budova s komínem, z něho stoupal dým, který planul stejně jako planou naftové vrty. Ve vzduchu se vznášel odporný zápach. Emilkův syn se otočil na stráž SS, ukázal na budovu a zeptal neněmecky: "Co to je?" Strážný odpověděl bez zaváhání: ?Továrna na svíčky?. Vepředu se něco dělo. SS důstojník posílal muže ve dvou směrech. Emilek se otočil ke svému synovi a řekl: ?Já půjdu tudy a ty tou druhou cestou?. Syn rozuměl. Jeho otec často citoval Bibli, když vysvětloval, proč rozdělil rodinu, radši než aby ji držel pohromadě v době ohrožení?. Jako Jákob rozdělil svou rodinu i majetek, když se bál zlosti svého bratra Ezaua. Když přišli na řadu, neměli na vybranou. Esesák, dnes neblaze proslulý jako dr. Mengele, oddělil Emilka od jeho syna. Já jsem ten syn.