Löw Hanuš (14.02.1922 - ?)

Když přišli Němci, musel jsem jít pracovat. Nejdříve v jedné velké průmyslové zahradě, pak mě Němci poslali do kaolínky v Horní Bříze. To byla moc těžká práce, dostal jsem 'Schwerstarbeiter Lebensmittelkarten', to už něco znamenalo. Vstával jsem v pět ráno, v šest mi jel vlak a domů jsem se vracel až pozdě večer. Bydleli jsme ve vlastním bytě v Sedláčkově ulici, dokud nás Němci v lednu 1942 neodvezli transportem T do Terezína. Z domova jsme si mohli vzít jen malý kufr, všechno jsme museli nechat, jak bylo, včetně klíče ve dveřích. Zima roku 1942 byla studená, mrzlo, bylo 10 až 15 stupňů pod nulou.

V Terezíně jsem vystřídal nejrůznější práce, až jsem nakonec zakotvil v pekárně, což bylo výhodné. Neměli jsme hlad, byl jsem pohromadě s rodiči a život v ghettu byl tak nakonec docela snesitelný. Měl jsem tam dokonce známost s jednou moc hezkou slečnou, která se jmenovala Kitty Zentnerová. Pocházela z Karlových Varů a v Terezíně byla s maminkou. Když mě v březnu 1944 zařadili do transportu na východ, Kitty se nějak povedlo mě vyreklamovat a já mohl zůstat v Terezíně. Jsem si jistý, že mi tím zachránila život, protože tenhle transport šel z osvětimské rampy rovnou do plynu. 18. května téhož roku mě do transportu zařadili znovu i s rodiči. I tentokrát vlak směřoval do Osvětimi. Několikrát jsme prošli selekcí a nakonec mě a otce poslali do pobočného osvětimského tábora v Blechhammeru, kde jsme pracovali v továrně na letecký benzín. Maminku poslali jinam – nikdy se mi nepodařilo zjistit, kde a za jakých okolností zahynula.

V Blechhammeru nás bylo 70 000 včetně anglických, francouzských a italských zajatců. Zdejší továrna na umělý benzín byla často cílem spojeneckých náletů.

Otec onemocněl a 13. října ho poslali do Birkenau, kde byl zavražděn v plynové komoře. Na konci roku 1944 jsem onemocněl také, dostal jsem zápal plic. Poslali mě do nemocnice, věděl jsem už ale, že nemoc je prvním krokem do plynové komory, proto jsem se ještě se dvěma českými vězni domluvil na útěku. Marodka byla od tábora oddělená a ležela v lese, nebyly zde skoro žádné stráže. Den po našem rozhodnutí, když jsme se ujistili, že kolem nikdo nehlídá, jsme se dostali ven a utekli do lesa. To bylo ve čtyři hodiny ráno. Ruská fronta už byla docela blízko. Měli jsme štěstí, překročili jsme frontovou linii a padli do rukou jedné ruské politické komisařce, také židovce, a ta nám dala jídlo a šaty. Šli jsme dál na východ, spali u sedláků, každou noc jinde, brodili se hlubokým sněhem a mrzli – bylo 20 – 30 stupňů pod nulou. Krátce jsme pobyli i v nějakém krakovském klášteře. Chtěli jsme jako dobrovolníci vstoupit do Svobodovy armády, proto jsme museli překonat víc než 400 kilometrů až do Popradu, kde sídlilo její velitelství. Cestu jsme urazili zčásti pěšky a zčásti v ruských vojenských kamionech. Dorazili jsme do Popradu a po složitém vysvětlování toho, kdo jsme (neměli jsme žádné doklady), jsme byli nakonec všichni tři přijati.

Vrátil jsem se do Prahy jako voják a předtím jsem prošel několika boji. V Praze jsem našel svou nevěstu, která i s maminkou přežila v Terezíně, a dostudoval jsem tak jako řada jiných vojáků, kteří byli v Anglii, v Rusku nebo v Africe. V září roku 1945 nás propustili z vojska potom, co jsem sloužil krátce v Sudetech. Byl tam se mnou Honza Müller, se kterým jsem pak bydlel v pražském Karlíně.

Zkoušel jsem se dostat na univerzitu, ale místo toho jsem začal pracovat v právnické kanceláři, jejíž oba majitelé byli také vojáci, ale z Anglie. Později jsem dostal místo v Canadian Commercial Enterprises, což byla britská pobočka Baťových závodů, která se od té československé oddělila. Začínal jsem jako dopisovatel v anglickém, německém a francouzském jazyce a nakonec jsem se stal druhým vedoucím kanceláře. Ředitelem byl Angličan Mr. Maltby. Naše firma byla obviněna ze špionáže a naše kanceláře zavřeli v únoru 1948 během jedné hodiny.

Rok předtím, v únoru 1947 jsem se oženil s Kitty Zentnerovou. Po tom, co se stalo, jsem už nechtěl žít v Evropě a snažil jsem se o přeložení někam za oceán. Už druhý den jsem byl na cestě do Holandska a Anglie. Manželka Kitty zůstala v Československu a měla velké problémy, když za mnou chtěla odjet. Nakonec se ven dostala přes Dánsko, kam se po válce provdala její matka. To bylo v září 1948 – o čtyři měsíce později jsme odjeli lodí z Liverpoolu do Chile. V Chile žiji již 56 let, přijel jsem 14. února 1949 – právě v den svých narozenin. Tehdy jsem byl ještě stále mladý, bylo mi 27 let.

Hned se nám tu zalíbilo, měli jsme tady známé a našli krásnou zem evropského stylu. Zpočátku jsme dělali všechno možné, než jsme se naučili pořádně španělsky. Hodně nás podporovala řada Čechů a Slováků, kteří sem přišli před válkou nebo později.

Kitty měla nemocné srdce a v roce 1952 v Santiagu de Chile zemřela. Bylo jí šestadvacet let.

V roce 1955 jsem se znovu oženil, moje manželka se narodila v Německu, vyrostla v Anglii a během války odjela do Chile, kde žili její rodiče a bratr.

V roce 1973 jsme se vystěhovali do Vancouveru v Kanadě, protože jsme nechtěli žít v komunistické zemi a mít za prezidenta Allendeho – vypadalo to, že se Chile stane další Kubou. Situace se naštěstí změnila a my se do Chile vrátili v roce 1975, když náš syn Miguel v Kanadě dostudoval.