Autor: Frent. Jan Kroiher, senátor N.S.
Periodikum: Plzeňský kraj
Číslo: ročník XXXIII, číslo 3
Vydáno: 20.01.1939

Mám na mysli jen novou dobu, když chci napsat svůj článek ve smyslu titulních slov, protože o starších dobách je u nás jen plno bájí, jak nám je napsali řůzní učenci naši i cizí. Hlavně Herder měl v tom ohledu vliv na náš názor o starých dobách, o životě a povaze našich předků. Vymyslil velmi pěknou teorii o holubičí povaze slovanů a ovšem také nás, Čechů, a my jsme to přijali a ani jsme při tom nevzpomněli, že holubi se také rvou, jako si to nepomyslil Herder. Jeho předkové - Herder byl ariec - nám dávali jiná vysvědčení, oni nám říkali, že jsme bývali feroces, zuřiví v boji. Když to řekli Němci, tak to byla pravda, oniu rozuměli a nejednou to na své kůži zkusili. A tak do starých dob pro příklady nejdu.

 

Na úsvitě nové doby jsme měli vlastně jen venkou. Něsta byla poněmčená, ne hluboko, ale nátěr držel na nich dost důkladně a bylo třeba dlouholetého přílivu z venkova, než oprýskal. Na českém nebi se třpytilo několik hvězdiček šlechtických i učených, ale na zemi byla masa sedláků, chalupníků a podruhů, jež osvěcovali jen kněží a učitelé, na štěstí tenkráte svorní. I národ byl svorný, venkov dělal, co město radilo, páni v městě zase poslouchali, co řekli v Praze: Palacký, Brauner, mladý Rieger a šlo to. Tento tribun lidu řekl v Kroměříži, že všecka moc pochází z lidu a skutečně také na smýšlení lidu dbal. Věděl, že venkovský člověk je zbožný, konservativní, jediná jeho revolučnost se vybíjela v boji úrp odstranění roboty a pak ve vroucím přání, aby Češi měli svého krále, korunovaného korunou svatováclavskou. Proti tužbám všeho národa se urputně stavěl liberalismus německý, živený hlavně Židy, kteří zu toho měli největší prospěch. Bylo v zájmu českých požadavků proti liberalismu bojovati, ale někteří čechové si myslili, že bude dobře, když zavedou liberalismus také do českého národa a potom že se dohodnem. Jenom že tomu říkali svobodomyslnost. Ta svoboda byla taková, že starostovi obce sokolské dr. Podlipnému nemohli odpustit, že při poklepu na základní kámen husova pomníku řekl po staročesku: "Ve jménu Otce, i Syna, i Ducha svatého". Pravda, poslouchal-li Mistr Jan s hůry všecky tyx řeči, tak se mu Podlipný líbil bez výhrady, ale co si pomyslili židé z "Prager Tagblattu"? K vůli nim naši státoprávníci bojovali zuřivě, aby se alpské školství nelišilo od našeho. Když byla afér inšpruckého profesora Wahrmunda, demonstrovali pražští svobodomyslníci, jako později liga pro lidská práva pro každého žida a komunistu na celém světě. Od té doby se otevřela okna českého národa do Evropy, ale nevanul sem čerstvý vzduch, ale kde jaký zápach vyrobila pokrokářská Evropa, všecko šlo k nám a národ si v tom liboval.

 

Bylo docela rozumné, že se ozvalo dělnictvo o lepší existenci, ale pro pochvalu cizáků muselo plivnout na náš program státoprávní. Němečtí židé jim řekli, že bude dělnictvuo mnoho lépe, když budou mít heslo "nic jim nedávejte a nic jim nevěřte" o kněžích, místo, aby si uvědomili o liberálních zaměstnavatelích, že oni jim nic nedávají a proto obracejí jejich pozornost jinam, aby to nezpozorovali. Později k nám vnikl komunismus z ciziny a mnoho našich lidí nevidělo, že pro malý národ a nový stát by bylo lepší nechat to pokusnictví větším národům, kteří se na tom nezakrvácejí a počkat, jak se nové učení osvědčí. Nikomu nepřekáželo, že se v Praze vyvinuje sorta konunistů ve fraku, jimž nic nevadilo mít přio tom pěkný balík akcií "Národ Politikjy" a psát životopis prvního presidenta. Mnozí právem se pozastavují nad odvratem lidu od Masaryka, v tom přátelství mohou bnalézti hodný kus vysvětlení. Když kus národa kopíroval Moskvu, nedivme se, že jiný kopíroval Řím, ne papežský, ale fašistický, jenom, že se nejednalo o nic více, než aby se neřeklo, že jsme sto let za opicemi, když nám ujde takové hnutí. Kramář myslil, že nám Pán Bůh někomu zaplatil fašismus, ale nebyl vyslyšen. Vlny nacionalismu, jež se dmuly v sousedství, rozvířily vodu i u nás, ale všichni ti páni od university dolů nedovedli to lidu česky říci, co mají v plánu. To mne vždy nejvíce dopalovalo, nacionalistickéhnutí a nedovere nationu, to jest národu, říci, jak se mu má po česku říci. Omluvím socialismus, demokracii, agrarismus, komunismus, že užívají cizího slova v názvu, ale nacionalismu to nemohu odpustit, že se ani o to nepokusil představit se národu poi česku. V tom vidím bídu našeho napodobování ciziny. Bojím se, aby někteří nechtěli u nás mít něco, protože to mají někde jinde. V právním výboru revolučního N.S. řekl mi kdysi expert-universitní profesor: "Idea laického státu to tak žádá". Já na to, že zase idea demokratického státu žádá, aby byla plněna vůle lidu a ten je jiného názoru, než pan profesor. Podobně bych dnes byl rád, kdybychom v počinech nového pořádku u nás v republice neměli na zřeteli cizí vzory, ale dbali, co naší republice sluší a co jí bude dělat dobře. To je myslím také idea.

 

Frant. Jan Kroiher, senátor N.S.